Vylepšení nemocničního prostředí

Alessandro Caruso založil svůj ateliér ACA+I v lednu 2014 a momentálně 80% zakázek spadá do sféry zdravotní nebo sociální péče. Pracuje ze svého domu blízko města Hull na serveru Anglie a jeho ateliér funguje jako virtuální kancelář – dva spolupracovníci z Velké Británie a další kolegové v Itálii. 

Na otázku, jaký dopad to má na jeho rodinný život, dává jasně najevo, že jeho práce a rodinný život jsou vzájemně provázané. „Moje práce je i můj nejoblíbenější koníček – jde o způsob života, v němž se všechno točí kolem navrhování inspirativních budov, které kladou důraz na lidi, udržitelnost a celkový přístup.“

Jeho zapálení pro zdravotnickou architekturu má kořeny v zážitku, který je hluboce osobní. Před řadou let měl na motocyklu vážnou nehodu, po které zůstal tři měsíce upoutaný na lůžko. Tehdy ho pronikavě zasáhlo, jak jsou otevřená oddělení spojená s řadou problémů a jak je prostředí operačního sálu až nelidské. Zanechalo to v něm hluboký pocit, že by s tím chtěl něco udělat. „Když se vám podaří ve zdravotnictví něco prosadit, máte z toho skvělý pocit. Vidíte totiž na vlastní oči, co lidem opravdu dokáže zlepšit kvalitu života,“říká dnes o své práci.

Alessandro Caruso je synem architekta a v prachu stavenišť strávil celý svůj život. Svoji lásku k oboru ale neztratil dodnes. K rozhodnutí založit ateliér ACA+I ho vedl osobní zájem. „Chtěl jsem mít dostatečně volné ruce na to, abych se mohl věnovat tvůrčímu výzkumu a architektuře založené na důkazech (EBD, z anglického ‚Evidence Based Design‘). Něčeho takového dosáhnete v komerční společnosti jen těžko.“

Jeho investigativní přístup motivuje zvědavost. Přichází s jedinečným pohledem na tvůrčí zdravotnickou architekturu. Tvrdí, že architekti  „... jsou často obviňováni z toho, že vytvářejí návrhy, aby uspokojili vlastní ego. Nezřídka je to i pravda. Neměli bychom se ale občas jednoduše zaměřit na tvorbu něčeho, co má lidský rozměr?“

Je to právě tento úhel pohledu, čím se Alessandro Caruso liší od svých současníků. K budově přistupuje komplexně. Má za to, že forma by měla vycházet z určité funkce a současně by měla přinášet podněty pro smysly. Podle jeho názoru se dá prostředí, které uzdravuje, vytvořit jenom tehdy, když se klade důraz na to, co pacienty bezprostředně obklopuje – a tím je interiér.

Jak ale Caruso takové uzdravující prostředí vlastně utváří? Ve zdravotnickém sektoru vždycky platilo, že tady neexistuje nějaké univerzální řešení, které se dá uplatnit na všechny situace. V prvé řadě je tedy nutné přijít na to, jaké jsou základní potřeby. 

Navrhoval všechno od pečovatelských domovů a stacionářů až po nemocniční oddělení s intenzivní péčí nebo operační sály. V centru pozornosti jsou ale stále lidé. U každé architektonické zakázky tráví průběžně čas se zdravotníky i pacienty. Je to pro něj jediný způsob, jak se může opravdu vcítit a udělat si představu o tom, co pacienti v těchto centrech prožívají. „Musíme se vážně zamyslet nad všemi smysly, které využíváme a vjemy, které k nám přichází – nad světlem, zvuky a vůněmi. Každý vjem máme spojený s něčím konkrétním, a proto bychom je v budovách, které kladou důraz na uzdravování, měli brát v potaz,“ vysvětluje.

Hlavním zdrojem stresu v nemocnicích je hluk. Ve svých návrzích mu proto věnuje velkou pozornost. Řešením nemusí být vždycky jenom ticho. I v tomto ohledu se musíme soustředit na individuální potřeby všech zúčastněných. V zařízeních, která pečují o pacienty s různorodými potřebami, se dá zvuk využít k tomu, aby se v nich hospitalizovaní lépe vyznali. Ve společných místnostech používá „pozitivní zvuky“, jako je třeba hudba nebo imitace tekoucí vody, zatímco tam, kde má regulace hluku zásadní důležitost (třeba na pokojích), využívá stropní a stěnové akustické panely. V jídelnách kombinuje několik různých vjemů – společenské zvuky, přirozené osvětlení a vůni jídla, která hospitalizované osoby láká, aby vstoupili. Uzdravující prostředí je pro něj takové, které se líbí personálu i hospitalizovaným.

Pokud jde o seniory, u nich se k uzdravování musí přistupovat poněkud odlišně. Podle Carusa tady hraje primární úlohu vytvořit místo, které může člověka těšit. Místo, kde se naučíte se svým zdravotním stavem žít a jenom nečekáte na konec života. Když jsme se bavili o tom, co momentálně dělá, vysvětlil, že se ve Velké Británii zaměřuje na projektování vesnic pro seniory, které se budou podobat spíš komunitním prázdninovým resortům než domovům s pečovatelskou službou. „Cíleně se snažíme směřovat k něčemu jinému, než je zastaralý koncept komplexu budov vyhrazených poskytování zdravotní péče. Jde o to navrhnout prostředí, ve kterém se budete cítit, jako byste tu bydleli, než že jste tu hospitalizovaní.“

Kromě toho se Caruso snaží navrhovat prostory, které jsou multifunkční nebo které se alespoň dají snadno přizpůsobovat, takže zůstávají praktické delší dobu..

Alessandro Caruso vnímá architekturu jako „nekonečné učení se“. Nechává se inspirovatsvou sítí kontaktů po celém světě. Přestože Velkou Británii považuje za jednoho z hlavních členů komunity, která uzdravující prostředí propaguje, upozorňuje, že další rozvoj se odvíjí od spolupráce. Konkrétně zmiňuje skandinávské národy, kde „se podařilo vtisknout zdravotnictví opravdu lidský rozměr“.

S tím souvisí i skutečnost, že do velké míry používají přírodní materiály, jako jsou rostliny nebo dřevo; materiály, které ve Velké Británii z nemocničních oddělení z hygienických důvodů vymizely. Tento přístup se ale dnes už zdá být zastaralý.

Zastává názor, že se zdravotnické prostředí proměňuje po celém světě. Pokud ale jde o multidisciplinární, ucelený přístup, mají se toho ostatní od Velké Británie co učit. Věří, že ho čeká úžasná budoucnost.“

„Všechno, čeho jsem za svoji kariéru dosáhl, se zdá být součástí uzavřeného kruhu. I o mě se systém zdravotnictví už postaral a jsem rád, že svou prací v tomto oboru můžu zase něco vrátit zpět.“

Text: Laurie Winkless
Foto: Bean Veasey