Uzdravující prostředí

Co si jen pamatuje, řídila se Fiona de Vos vždycky vlastním srdcem. Narodila se a vyrostla v jižním Amsterdamu. Rodiče z ní vychovali sebevědomé dítě, které bylo pevně přesvědčeno, že když člověk hledá ve věcech to dobré, dobrého se mu i dostane. 

Po skončení studií na univerzitě cestovala sama po Austrálii a Novém Zélandu. Po návratu do Nizozemí se rozhodla pro studium psychologie. Specializovala se na psychologii životního prostředí; vědecký směr, který i do dnešních dnů zůstává do velké míry neprobádaný.

Dnes, o dvě desítky let později, se z ní stala profesionální psycholožka a na univerzitě v Amsterdamu vyučuje seminář na toto téma. Je zakladatelkou konzultační a výzkumné společnosti Studio dVO, která se specializuje na interakci mezi lidmi a fyzickým prostředím, kam patří i prostředí kanceláří a prostředí pro děti.  

Hlavní činností společnosti je zlepšit soulad mezi zdravotnickým prostředím a lidmi, kteří ho využívají. Kladou si za cíl podpořit uzdravování a dobrý životní pocit, a tím v dané zdravotnické organizaci i zlepšit klinické a ekonomické výsledky, produktivitu a spokojenost pacientů. Řadu zkušeností získala Fiona ve Spojených státech, kde intenzivně spolupracovala (mimo jiné) i s Brucem Komiskem, renomovaným vizionářem, projektovým manažerem a odborníkem v oblasti návrhů a staveb dětských nemocnic. 

V Nizozemí spolupracuje Fiona de Vos s nemocnicemi, pečovatelskými domovy, psychiatrickými léčebnami a dalšími zdravotnickými organizacemi na definici strategických a architektonických cílů z pohledu architektury založené na důkazech (EBD) a uzdravujícího prostředí. Sama ale říká, že už plánuje, co bude dělat dál.

„Hodně mě zajímá koncept generativního prostoru. Jde o myšlenku, se kterou přišel můj mentor ve Spojených státech Wayne Ruga.”

Když Fiona de Vos mluví o „generativním prostoru“, je pro ni u budovy nejdůležitější, jaké dojmy vyvolává ve všech zúčastněných. „Budovy by měly být vždycky funkční, navíc by neměly být izolované, ale propojené s komunitou.“

Demonstruje to na příkladě rozsáhlého vestibulu v nemocnici. „Proč by se takový vestibul, plný restaurací a obchodů, nemohl otevřít osamělým, sociálně izolovaným seniorům z dané komunity a proč by jim tam nemohli vydávat obědy? Bohužel v Evropě na takové vize lidé neslyší, pořád je to hudba vzdálené budoucnosti.“

Jak Fiona de Vos naznačuje, ve Spojených státech je situace odlišná. Ilustruje to na jiném příkladě, kterým je dětská nemocnice Ann and Robert H. Lurie Children’s Hospital. Všech 23 oddělení této nemocnice sponzorovala nějaká nezisková organizace. Byly mezi nimi planetárium, vědecké muzeum, botanická zahrada, baletní škola a podobně. Tento program nese označení Creative Arts Community Partnership Program a myšlenkově za ním stojí právě Bruce Komiske. „Každá z těchto 23 organizací se ujala jednoho podlaží nové nemocnice. Svůj čas a prostředky pak věnovala na vytvoření návrhu uzdravujícího prostředí pro chodby, vestibuly, dětské koutky a podlaží s péčí o pacienty. Místní komunita se tak stala součástí dětské nemocnice. Podle mě je to úžasně inspirující.“

Fiona De Vos se domnívá, že nemocnice v její zemi používají pojem uzdravující prostředí bez většího uvážení.

„Důvodem, proč dávám přednost pojmu generativní prostor, je skutečnost, že se z uzdravujícího prostředí stal pojem, pod kterým si můžete představit cokoli. Všichni se sice konceptem uzdravujícího prostředí zaštiťují, je to ale jenom taková mantra, která se používá bez rozlišování. Řada nemocnic má za to, že úplně postačí mít přirozené světlo, pokoje pro jednoho pacienta a na chodbě jednu kytku.” 

„Nic ale nemůže být dál od pravdy,“ prohlašuje Fiona de Vos. Každé konstrukční řešení má své důsledky. To by měl být podnět k důkladnému zvážení. „Jsem tím, co spojuje klienta (dejme tomu nějakou nemocnici) a architekta. Stejně jako samotný návrh jsou nanejvýš důležité i poloha, orientace, výzdoba a použité materiály.“

Tuto myšlenku dokládá na akustice. „Když je na novorozeneckém oddělení hluk, jsou miminka ve stresu. Mají vyšší tepovou frekvenci a nižší nasycení kyslíkem. Na svých seminářích vždycky ukazuji skvělou prezentaci z fóra TED od akustika a konzultanta Juliana Treasurea s názvem  ‘Proč by měli architekti používat uši’, aby si víc uvědomovali „neviditelnou architekturu“ zvuku. Zvuk nás ovlivňuje na fyziologické, psychologické, poznávací i behaviorální úrovni. Když si to dostatečně uvědomíte a tyto vědomosti také použijete, vyplatí se vám to.“

Pro instituce, které by ve svých budovách chtěly vytvořit uzdravující prostředí, má Fiona de Vos jednu radu: “Neuspěchejte to. Věnujte určitý čas tomu, abyste si promysleli svoji vizi a strategické cíle.” 

Studie ukazují, že 10 až 20 procent celkových stavebních nákladů tvoří náklady na opravu chybných rozhodnutí, když výsledky neodpovídají potřebám uživatelů a je třeba stavbu opravit. Jak Fiona de Vos vysvětluje, čtyřicet procent těchto nákladů na opravy je zapříčiněno chybami v komunikaci. „Ve své úloze psychologa životního prostředí jsem s trochou nadsázky tím, kdo maže kolečka správně fungujícího stroje. K tomu využívám nejenom svoje znalosti, ale taky intuici a nadšení pro věc. Nechci lidem říkat, jak mají věci řídit. Ráda bych jim ukázala, že to jde i jinak.“

Text: Aliëtte Jonkers

Foto: Ingredient Media, Esa Kyyrö